Večer před tím, než jsme poprvé vyrazili do stěny, jsem byla nervózní. Myslím, že je to dobře. Přirozený respekt k hoře, která toho tolik dává i bere. Jsem tady už potřetí a vím, co mě čeká. Procházka růžovým sadem to nebude.

Domlouvám se s Ngimou na snídani v 6h ráno, v 6.30 vyrazíme. Chceme se dostat do ABC (Advance Base Camp) ještě než začne pražit slunce a cesta ledovcovým labyrintem, který nás na začátku čeká, začne být nebezpečná. Nasazujeme poměrně svižné tempo a za 1,5h jsme pod stěnou. Začíná to dobře, velmi slušný čas zatím. V ABC nasazujeme kompletní výstroj – helma, úvazek, mačky, cepín – a vyrážíme do C1.

Stěna je dlouhá, monotónní a tak příkrá. Jak milosrdně člověk zapomíná na krušné chvilky z minulosti, teď se mu vše až moc dobře vybavuje. Držíme se při levém okraji co nejblíže skály (Abbruzi ridge), sněhové pole po naší pravici je lavinózní. Cestou často zakláním hlavu a dívám se vzhůru při každém „šustnutí“. Hrozí tady pád šutrů, které se uvolňují z vyšších partií a v nestřežený okamžik kolem vás proletí rychlostí projektilu. A počítám. Deset kroků, krátká pauza.. nádech, výdech a znovu. Postupně ukrajujeme výškové metry a za dalších 4,5h jsme v C1. Hodinky ukazují 6.071m.

Tomuhle táboru se také říká Orlí hnízdo, pohled na stany zakousnuté ve strmé stěně je opravdu impozantní. Rychle zalézáme do stanu na jedné z plošin. Začíná se nepříjemně zvedat vítr a teplota okamžitě klesá, hlásí se i mé tolikrát přemrzlé prstíky na ruce. Ve stanu už je dobře, nastává zažitá rutina. Zalézt do spacáku a začít vařit vodu. Něco málo sníst, chvíli si zdřímnout, zas vařit vodu a připravit polévku na večeři. Naplnit všechny termosky a konečně jít spát. Ale… vítr se netiší, právě naopak. Zvuky, které uvnitř stanu vnímáte znějí strašidelně a vy sami sebe ujišťujete, že jsme stan při stavbě opravdu dobře zajistili. A pak to přišlo.

Kolem nás zasvištělo několik padajících kamenů, jeden se nepříjemně odrazil od boku stanu. To bylo o fous. Slyšela jsem už spoustu příhod, kdy kámen proletěl přímo stanem a způsobil nepříjemná zranění. Instinktivně si nasazuji lezeckou přilbu a Ngima se začne smát. Co mám jako v plánu dělat? Úplně vážně mu říkám, že já v té přilbě hodlám spát. Načež také zvážní, zhodnotí situaci, a pak rozhodne. Musíme se otočit. Jak jako otočit, říkám? Jako že chceš jít dolů? Neeeee, jen teď ležíme nohama směrem k hoře, to se jí nelíbí – musíme se k ní otočit hlavou! No jasně, tím se všechno vyřeší… ale ani nedutám, neprotestuji a zahájím stěhovací manévr. Vítr se sice neuklidnil, ale žádné další kameny už kolem nás nelítaly.

Ráno jsme se začali chystat kolem 7h ranní, ale že bychom byli nějak svěží, to tedy ne. Vítr celou noc předváděl svůj vlastní koncert a skoro jsme nespali. Únava se promítla do mé nechutě jít, a tak bylo rozhodnuto. Dnes si dáme volnější den, cvičně si kousek zalezeme trochu výš, ale hlavně se pokusíme trochu dospat noc a dobít energii. Další noc už spím jako mimino a nazítří pokračujeme do C2.

Cesta se zvedá ještě strměji a pro zpestření jsou zde i krátké skalnaté pasáže s vertikálním lezením. Taková „něžná“ příprava na závěrečnou část výstupu těsně pod C2 – House Chimney. Asi dvacetimetrový skalnatý komín, který prověří vaše síly a plíce. Jakmile máte i tuto část za sebou, máte téměř vyhráno. Následuje (opět strmé) sněhové pole a za ním už vykukují žluté stany.

Noc v C2 proběhla bez problémů, hlava nebolela, chuť k jídlu také byla. A tak jsme se druhý den ráno rozhodli ukončit náš pobyt tady nahoře a zahájili jsme sestup stejnou cestou nazpět až do základního tábora.

Saturace 93%, aklimatizace splněna!