Přejít k hlavnímu obsahu

Je to neuvěřitelné! Ten moment, na který jsme více jak půl roku čekali, je tu. Skardu, Pákistán. Na samotném úpatí pohoří Karákóram posedáváme v místním hotýlku a pomalu se seznamujeme s členy další výpravy, která sem dorazila společně s tou naší. Dáváme se dohromady po cestě, přebalujeme batohy, plánujeme, zkoušíme techniku, sušíme vybavení, pijeme hektolitry vody a cucáme pastilky proti bolení v krku. Zatím to vypadá, že se sešla fajn partička. Kanaďan, Američani, Japonci a nakonec i ten podivínský Holanďan vypadají jako zkušení a otevření lidé. Tři z nich před měsícem stanuli na Everestu a těší se i na druhý nejvyšší vrchol planety, onu vysněnou K2. Genius loci je nepřehlédnutelný. Stačí na chvíli posedět ve vestibulu hotelu, kde se všichni střetáváme u wifi routeru jako divoká africká zvěř u napajedla. Vedle sedící Pákistánec se k nám s úsměvem otočí: „Slyšel jsem, že jste z Čech! To je skvělé! Češi jsou fajn, Josef Rakoncaj, Josef Nežerka nebo ten veselej, no ten s tím culíkem, Mára Holeček! Můžu jim po Vás poslat nějaké dárky?“

Dnes máme volný den. Nakoupili jsme ve městě pár drobností, Petr se nechal obřadně ostříhat, risknul i oholení břitvou, Klára si dala svoji patrně poslední zmrzlinu v civilizaci. Nicméně právě začíná Ramadán, takže jí nezbylo, než ji jíst nenápadně z obalu, aby to nikdo neviděl. Zítra se přesuneme do Askole, jedné z posledních vesnic na cestě, kam ještě dojedeme autem, a pak už konečně po svých. Budeme už mimo signál operátorů a internetu, ale věříme v omezené spojení satelitním modemem. A těšíme se. Čeká nás trek, kterým prošli takřka všichni Ti, kteří se o K2 kdy v minulosti pokusili, a to včetně prvních Italů, kteří v roce 1954 stanuli na jejím vrcholu. Ostatně, mají tady i malé a rozkošné muzeum. Příběh začíná!!

Klára a Petr

Skardu Skardu Skardu Skardu Skardu Skardu