Přejít k hlavnímu obsahu

Dle plánu jsme v neděli v 7 ráno vyrazili zpět do našeho hlavního útočiště. Poslední noc v C2 byla nekonečná – skoro jsem nespala a očima jen podpírala stan zmítaný poryvy větru. K2 se chtěla evidentně předvést. Hlava mně třeštila, jídlo nešlo skoro vůbec (vlastně téměř po celý dvoudenní pobyt v této výšce), a tak jsem litry vody alespoň pokorně zapíjela aspirin po aspirinu.

Konečně tedy sestup. Byla jsem hodně zesláblá, a tak vidina teplého jídla v BC od Anthonyho, našeho výtečného anglického kuchaře, mě převedla i přes obávaný House of Chimney mezi C1 a C2. Ten úsek je pěkná potvora a obzvláště v tom fučáku nesmíš udělat chybu. Cesta dolů je výrazně rychlejší – je to hodně prudký, mixovej terén – přesto ale žádná pohoda, vlastně zatím nic tady nebylo úplně zadarmo. Jak jsem psala minule – Mark z naší skupiny už to vzdal, včera odletěl helikoptérou do Skardu. Dneska to zabalila i „nabušená“ Britka z vedlejší skupiny, kterou sponzoroval Red Bull.

Nyní je ale vše ošklivé prominuto a zapomenuto. Užívám si několika poklidných „rest days“ a ke štěstí mi stačí strašlivě málo.  Najedená, zabalená ve spacáku ve vlastním stanu, s vyčištěnými zoubky (holt máma zubařka se nezapře), nakrémovaná od Justa, vykartáčované vlasy…  Zítra navíc sprcha, a když vykoukne sluníčko – dojde i na mytí vlasů. Prostě pořád se něco děje a já se už zas těším nahoru…