Game over

Včera jsme se dobiti vrátili do základního tábora. Konečná, K2 nám ukázala svou ničivou sílu. Masivní lavina, kterou odstartoval pád séraku nad C4, neúprosně smetla celý 3. výškový tábor. A s ním všechny stany, zásoby jídla, kyslíku. V té době tam mělo být asi třicet lidí, naštěstí nebylo…Smutek, zklamání? Jasně, více než šest týdnů dřiny a odříkání, a jako mávnutím proutku je po všem. Ale když jsem se dnes ráno probudila do nádherného slunečného dne, jako dělaného pro „summit push“, došlo mi, jaké jsme měli sakra štěstí! Hora si nevybírá, ten sérak mohl spadnout stejně tak včera nebo dnes.
Jak mi dnes po snídani řekl zkušený horský matador Kari Kobler: „Tohle není kopec jako jiné osmitisícovky. Nemůžeš ho srovnávat s Everestem nebo Makalu. Tohle je jiná liga, dala jsi tomu vše, co jsi mohla, a můžeš být ráda, že jsi tady – nazpět a živá.“ Tvrdá slova, ale pravdivá.

Všem nám dochází, jakou jsme vlastně měli kliku a pomalu se přepínáme do módu „návrat domů“. Hurááá! To je myšlenka, která byla po dobu expedice tabu. Zakázala jsem si myslet na to, co asi doma dělají děti, jaké by to bylo je k sobě přitisknout, jak se těším na sklenku dobrého vínka někde v pohodě na terase.

A najednou je to tady – reálně, hmatatelně. Základní tábor dostal novou podobu, vše se připravuje na velký přesun zpět do civilizace, čas přebalování, sušení, kompletace expediční výstroje a výzbroje, poslední praní i tolik potřebná sprcha.

Mám radost a jsem vděčná, že jsem to mohla zažít, být součástí tohohle nádherného dobrodružství, které ještě zdaleka nekončí!

Mějte se krásně, Klára