Ahoj všichni

Didi se nám co do písemného projevu trochu odmlčela, a tak se pokusím lehce nasuplovat naši satelitní komunikaci.

Po zdárném aklimatizačním cyklu, v době, kdy už se v podstatě naostro vyrazilo, se tělo ve výšce téměř sedmi tisíc metrů vzepřelo a nedalo se ukecat k dalšímu pohybu vzhůru. Palčivá bolest hlavy se možná dala lehce korigovat práškama, ale zvracení – to byla konečná. Návrat do základního tábora znamenal časový skluz oproti lezcům nahoře, který se nedal dohnat s ohledem na předpověď počasí, a tak zůstává spousta otazníků. Bude ještě druhá šance? Dovolí to počasí? Co logistika? Slova Kláry znějí zatím hódně smutně, a tak už jen čekám na optimistický telefon podobný tomu z úterka, kdy s obrovskou radostí hlásila: „Jsem v C1, cítím se úžasně a byla jsem tu ze všech první!“ Teď jede na konci pelotonu, použiju-li aktuální terminologii z „Tour“, ale doprovodný vůz ještě nevyhlíží …

Papá