Karákóram maraton

Poslední ohlednutí – je tam! Krásná, majestátná, zahalená ve sněžném oparu, vrchol schovaný v bílých mracích. Asi aby nám to nebylo tak líto… Base camp pod K2 se letos naposled probouzí do hektického rána a loučí se s horolezci ze všech koutů světa. Po pěti týdnech sem opět dorazila karavana pákistánských nosičů z údolí, aby nám pomohla sbalit expediční propriety. Sezona skončila. A bilance? Již druhým rokem se nikomu nepovedlo dosáhnout vrcholu. Ale také se nikomu nic zásadního nestalo, všichni se vracíme domů!

Tak teď už jen „přeběhnout“ těch 140km údolím přes ledovce nazpět do Askole, pak jeepem do Skardu, doufat v dobré počasí a následný přelet do Islámábádu.

A nebo, jak navrhnul náš liason officer, si to můžeme střihnout pres Gondogoro pas – prý výrazně kratší a krásnější varianta. Kdo by odolal?

Vyrazili jsme v 5 hodin ráno a nasadili mastňácké tempo, nejsme přeci žádní trekaři. První den prý bude na pohodu, druhý si trošku šlápneme (noční  přechod sedla v 5.700m) a třetí to bude jen pár hodin do první vesnice, kde už nás budou čekat auta.

Auta nás opravdu čekala a my se s úlevou složili na zadní sedadla. Měli jsme toho dost, za tři dny jsme spali sotva 5hodin, zbytek jsme proběhli snad pres půl Karákóramu, tomu říkám stylové zakončení expedice. Apaticky sledujeme okolní krajinu, kaskadérské kousky našeho řidiče už nás nemůžou rozhodit. Za ty 3 dny jsme zvládli to, co trekařům trvá 10dní!

A odměnou nám je první v noc v hotelu – v opravdický posteli a s opravdickou sprchou!

Ahoj, Klára!