A je to za námi. Konečně base camp (BC), základní tábor pod K2. Abychom se totiž vůbec dostali pod horu, kde naše celé dobrodružství teprve začíná, musíme absolvovat 140 km treku. A není to cesta rozkvetlou zahradou, ale plná kamení, výmolů a rozvodněných řek. Už z minula jsem to měla v hlavě zapsaný jako nutné zlo – utrpeníčko, kterým si zkrátka musíme projít. Tentokrát jsem však byla pevně rozhodnutá si to náležitě užít. Vždy, když jsem se dívala na fotky tý brutálně syrový přírody, nepoznamenaný lidskou rukou, naprosto neobydlený a přitom tak ledově krásný, slibovala jsem si, že jestli se tam ještě někdy vrátím, budu to nasávat všemi smysly a vážit si každého dne.

A najednou to bylo tady, velká očekávání, ale sliby chyby. Mám pocit, že je to jako s porodem. Prostě to celé chcete mít co nejdřív za sebou, zapomenout na všechnu tu bolest a těšit se z miminka. A stejně tak jsem se již druhý den nemohla dočkat, až tohle martyrium přejde a budeme v „bejzu“.

Celý trek jsme tentokrát absolvovali v rekordním čase – namísto předloňských 7 dní jsme to zvládli už za 6! Těšila jsem, že přijdou alespoň tři teplý dny, kvůli kterým jsem si na poslední chvíli ještě pořídila žabky. Není nad to se v poledních pauzách přezout z utažených pohorek a ulevit tak uťapaným nohám. Jenže všechno bylo jinak. Hned druhý den se zatáhlo a slunce jsme za celou dobu zahlídli jen jednou, na sklonku třetího dne treku.

Obecně bylo o dost chladněji, než touto dobou bývá a já začala litovat, že jsem expediční bag s péřovkou poslala napřed do základního tábora. A aby toho nebylo málo, v den, kdy jsme se vydali na cestu přes ledovcovou morénu, lilo už od ranního balení stanů. Když jsme pak došli k rozvodněný ledovcový řece, bylo už jedno, jestli brodit do půlky stehen v botách nebo bez. Mokrý jsme byli tak jako tak na kost. A když už si říkáte, že nemůže být hůř, přejde déšť ve sněžení. Tohle byla nejdelší a nejnáročnější část treku. Zvládli jsme ji ale s vidinou, že nás čeká jednoznačně nejkrásnější tábor Urdukas s přímým výhledem na fascinující Trango Towers.

Dodrápali jsme se tam pěkně vyřízení, promrzlí a co myslíte? Výhledy nulový, portýři s našimi stany v nedohlednu. Nasoukali jsme se pod skalnatý převis a čekali. A pak to přišlo. Déšť se sněhem ustal a, světe div se, vykouklo slunce! Jak málo stačí ke štěstí. Během chvilky se neuvěřitelně oteplilo, bouřka kamsi odplula a nám se otevřela pohádková scenérie s věžemi uprostřed. Záhy se objevili i portýři se stany. Zase bylo dobře.

Další dny mi už splývají v jeden dlouhý zasněžený monotónní přesun s nulovou viditelností. Ještě že mi ségra nahrála pár audioknih, bez nich bych to nedala. Jednotlivé etapy treku jsem si dělila podle kapitol, po každé z nich se odměnila malou občerstvovací pauzou, zastávky pak nesly jména podle hlavních aktérů. Cesta se tak stala nejen snesitelnou, ale i zábavnou. DeDe, díky!

Celkem jsme z počátečního bodu Askole (3.055 m n.m.) nastoupali dva tisíce výškových metrů a zahajujeme tak aklimatizaci na náš, resp. „můj“ vysněný kopec. Základní tábor je kompletně pod sněhem a i K2 se nám zatím schovává někde v tom sněhobílém oparu. Nezbývá než čekat. Předpověď počasí slibuje slunce již za dva dny.

Na přívěsku, který jsem dostala od kamaráda ze SEALS, je napsáno: „The only easy day was yesterday“. Tak schválně …