Aneb do třetice všeho dobrého, tak se to říká, ne? Cesta do základního tábora pod K2 nikdy nezklame. Míněno – nikdy nevíte, co vás čeká́ a nemine… V roce 2016 jsem na nástupním treku zažila úmorná vedra a všudepřítomný́ prach. Minulý rok zas celou cestu pršelo či sněžilo, několikrát jsme do pasu brodili rozvodněné řeky. Tak co pro nás přichystá druhá nejvyšší hora teď?

Když máte štěstí na počasí, tak se z horkého Islámábádu do městečka Skardu na severu Pákistánu dostanete pohodlně přibližně hodinovým letem. V opačném případě vás čeká dvoudenní dobrodružná cesta autobusem po legendární Karákóram highway. My letos tu kliku měli, a mohli si tak dopřát dva klidné dny v 3.000m n.m. položeném hotýlku nad řekou Indus. Večery už tu jsou příjemně chladné, po 40ti stupňových vedrech v Islámábádu se tak tělo může pomalu připravovat na přechod do výrazně nižších teplot.

Po vyřízení nezbytných formalit se setkáváme s naším styčným důstojníkem z pákistánské armády, který s námi bude po celou dobu trvání expedice až do návratu do Islámábádu. Major Obaid je sympaťák se smyslem pro humor. Později se dozvídáme, že je to seniorní “LO” (liason officer), kterému podléhají všichni LOs z dalších expedičních týmů̊, což není na škodu.

Nazítří ráno vyjíždíme legendárními LandRovery do horské vesnice Askole. Podle posledních zpráv už je “silnice” průjezdná. Před pár dny se konečně podařilo odstranit několik závalů, a když výdrží dobré počasí, měli bychom bez problémů projet. Cesta je jako vždy divoká a já si zas s úsměvem připomenu, k čemu tyhle čtyřkolky opravdu slouží. Náš řidič se bravurně proplétá mezi obřími balvany, projíždí řeky i menší vodopády. Prudké srázy na bahnité cestě bez krajnic už nevnímám. Kdybychom dvakrát neměnili zadní kolo, zvládli bychom cestu rychleji než za devět hodin. Takhle jsme do Askole dojeli až jako poslední. Mělo to ale i své výhody – čekaly nás již nachystané stany a teplá polévka.

Trek z Askole do základního tábora pod K2 trvá horolezcům zpravidla 6-7 dní. Začíná příjemně zvlněným terénem do kempu Jula, kde máte chvílemi pocit, že se procházíte po mořském dni s jemným bílým pískem. Hlavně ať není moc vedro, ideálně lehce pod mrakem, teplota kolem příjemných 20ti stupňů, vše je jak má být. Abychom si ale moc nevyskakovali, brzy přichází silný vítr a černá mračna, začíná pršet. Roztahuju svůj luxusní deštník “made in China”, který jsem si za tímto účelem pořídila ještě ve Skardu. Tedy on měl vlastně plnit dvojí účel, ochrana proti dešti, ale i slunci. To tu ale teď nehrozí. A tak jen doufám, že zaručená kvalita od soudruhů přežije až do BC. Prší a následně sněží každý další den treku. Postupně nabíráme výšku a ukrajujeme z dlouhých 140 km přes tábory v Paju, Urdukas a Gore 2. Cítím se dobře, nožky šlapou a ani výška mi zatím nedělá žádné problémy.

Ale nebyl by to Karákóram se svým pověstným ledovcem Baltóro, aby si pro nás i letos nepřipravil něco speciálního. S narůstající výškou povážlivě přibývá sněhu kolem nás a nepříznivé podmínky stvrdil i předák nosičů – v těchto podmínkách jeho portýři nemůžou pokračovat dál. Vyhlášená horská křižovatka Concordia, která je před námi, má přes 1m sněhu a cesta do základního tábora je momentálně neprostupná.

Následující den přesto vyrážíme s tím, že zkusíme prošlapat cestu. Po dlouhých 9ti hodinách se nám podaří dostat do mezitábora kousek pod Broad Peakem. Dál už to bohužel nosiči ani muly opravdu nezvládnou, a tak zde zůstáváme další tři noci doufajíc v lepší počasí. To naštěstí přichází a my se konečně, už naposled, stěhujeme do našeho nového domova.

Base camp pod K2 nás přivítal slunečným počasím, můj Dream 2K2 teď už opravdu začíná.

Ahoj Klára / didi