Plavu si, ani nevím jak…

„Plavu si, ani nevím jak…“, honí se mi hlavou text písně pana Šlitra. Docela to sedí, areál Hvězdu, kde jsme s trenérem pravidelně běhali, nahradil plavecký bazén.Pětkrát týdně zde odkládám berle a užívám si svobody pohybu bez protetických pomůcek a honím tolik potřebnou kardio činnost.

„Nemám prsa, nemám znak…“, pokračuje píseň, ale já si brumlám : „Nemám nohy…“ a nedobrovolně piluju techniku kraula s nadlehčujícím „piškotem“ mezi stehny a tepovka jde rychle nahoru. Můj počáteční odpor k této sportovní aktivitě pomalu opadá. Kouč plavců ve vedlejší dráze mi občas udělí milosrdnou radu. Profík ze mě nebude, ale začínám se s vodou kamarádit a na plavecké tréninky i těšit.

„Mám jen hlavu plnou ideálů…“, ale hlavně očekávání. Nemůžu se dočkat, až ty moje hole a vozík odložím někam do garáže a postavím se na vlastní. Zkrátka mi přistřihli křídla. Byla jsem zvyklá mít diář naplněný k prasknutí, zvládala jsem být i na dvou akcích současně, Chuck Noris hadr, ale s tím je teď konec. Bohužel, a nebo bohudík? Kalendář jsem si musela hodně přeskládat a pročistit – pěkné manažerské cvičení, tentokrát bych potěšila Stevena Coveyho.