Po dvou letech, druhý pokus, K2 – můj Dream 2K2 zůstal snem. Vrcholový pokus se nepovedl a na další bohužel nezbývá čas. Nepíše se mi to lehce a emoce jsou jak na horské dráze. Tím spíš, že části mého týmu, jehož jsem byla součástí, se to povedlo – 22. 7. 2018 stáli na vrcholu – a já jim to strašně moc přeju. A taky si stále dokola procházím krok za krokem, co se tam nahoře vlastně stalo, proč mi tělo v necelých 7.000 m n.m. vystavilo tak najednou stopku, když všechno vypadalo tak dobře, proč proč proč… 

“Protože tohle jsou hory a tahle je obzvlášť speciální, a protože ty jsi tady, živá a zdravá, abys mohla vyprávět svůj příběh” říká mi Noel, kterému to vyšlo až napotřetí. Chlapsky mě obejme a já vděčně zabořím svou ubrečenou tvář na jeho hruď. Potřebuju to ze sebe dostat, taková malá katarze. Hlava jen pomalu přijímá fakt, že vrchol K2 mi zůstal zapovězen, srdce s tím bojuje mnohem vytrvaleji. Prostě to bolí. Uzavírá se další životní kapitola, naplno jsem ji žila od loňského listopadu. Přípravy, organizace, tréninky, zranění… spousta práce a odříkání, se kterým se musela popasovat i moje rodina.

Člověk do toho jde s vírou a odhodláním. Jakmile jsem nastoupila do letadla, podvědomě jsem se přepnula do módu, jako když jde boxer do ringu. Skončilo hájené období tréninku, teď je to doopravdy. Expedice je o souhře spousty drobných detailů, každý den trápíte své tělo v podmínkách, kde mu není dobře a tlačíte ho do extrémů. Počasí, výška, prostředí. Drobná zaváhaní ani slabost se neodpouští. V momentě, kdy vystoupíte z letadla ve Skardu a celá expedice doopravdy začne, jste pod neustálým tlakem. Od prvního dne treku, přes zabydlení se v základním táboře, až po první nacvaknutí se na fixní lano. 

Pětidenní rotace na kopci proběhla dobře, odškrtla jsem si další povinnou položku – jedna noc v ABC, dvě noci v C1, dvě noci v C2. Následovaly čtyři dny “odpočinku” v základním táboře. Zlepšující se formu jsme si měřili na míře zadýchání se cestou z toalety, která je příhodně umístěna kousek pod táborem, asi 20m převýšení. Každý den stejná rutina, měříme si saturaci kyslíku v krvi, standard je kolem 85%, snažíme se dodat tělu co nejvíce kalorií a pravidelného spánku. Sledujeme předpověď počasí a se sousedními týmy porovnáváme jednotlivé meteorologické modely. No a pak to přišlo – shoda. 

Rýsují se tři dny dobrého počasí, nazítří vyrážíme nahoru. Sousední tým pod vedením Dawy jde jako první, my den po nich. Cesta přes ledovec do ABC už je rutina, 70-75% stoupání do C1 dávám v rekordním čase, za necelé čtyři hodiny. Cítím se skvěle, už před desátou hodinou rozbaluji spacák ve stanu. Vaříme vodu a čekáme na zbytek týmu. Druhý den brzy ráno vyrážíme dál. Stoupání je ještě o něco prudší a já o poznání pomalejší. Počasí nic moc, ale brzy se dostávám na provozní teplotu a stoupám dál. Po dvou hodinách se začíná ozývat žaludek, něco není v pořádku. Vytahuji z kapsy kousek chlebové placky a zapíjím čajem. Stav se nelepší, ale ani nehorší, tak postupuji dál. Jak nabíráme výšku, nepříjemná bolest přešla v křeče a nic nepomáhá. Dochází mě náš sirdar Purba a pomáhá mi sundat batoh. Na chvíli se mi uleví a lezeme dál, záhy jde ale obsah mého žaludku ven a pokouší se o mne zimnice. Tohle není dobrý. Rozhodně to není stav, ve kterém je možné pokračovat výš. Jediná rozumná reakce je okamžitě sestoupit. 

A zas je tu ten vnitřní boj, hlava moc dobře ví, co je třeba udělat, ale srdce se pokouší vám to rozmluvit. Tohle je ten moment, ke kterému jste tolik měsíců směřovali, váš vrcholový pokus. Teď mi přece nemůže být špatně. Tohle překonám, to za chvíli přejde. Podívám se na Purbu a vidím ten pohled v jeho očích. Není potřeba nic říkat, sama vím…  

Sestup zpět do základního tábora byl peklo. Takhle mizerně mi dlouho nebylo, soustředila jsem se na každý štand, kontrolovala karabiny a pořád si opakovala – hlavně žádnou chybu… do BC jsem došla až za tmy a okamžitě šla spát, v hlavě prázdno. Druhý den se probouzím zesláblá, ale bez bolesti. Okamžitě začnu přemýšlet, kdy se vrátím zpátky nahoru. Dnes to ještě nepůjde, ale zítra už bych mohla. A tak začíná hra o čas. A jednoduchá matematika. Zkrátka to nevychází. Při nejlepší vůli nemám šanci dohonit svůj tým a předpověď počasí jasně vymezila dny, kdy je možné se pokusit o vrchol. Už to nestihnu. 

Jsem smutná, zklamaná, bilancuju, brečím… pořád si to v hlavě přehrávám jako nějaký špatný film. A zároveň doufám, třeba se počasí ještě změní, ještě dostanu jednu šanci. Pár dní si odpočinu a půjdu znovu nahoru. Strašně moc bych si to přála. Ale monzun opět přichází, sezóna na K2 končí. A s ní i můj sen o K2. Dala jsem do toho všechno, co jsem v sobě měla. Ale někdy to prostě nestačí. Krásná a majestátná K2 mi nechala šrám na duši, dala spoustu krásných i smutných vzpomínek. Letos si vyžádala dva lidské životy. Jednou jsem toho byla přímým svědkem. To jsou momenty, které vás zasáhnou obzvlášť hluboko. Z letošní expedice se budu ještě nějaký čas vzpamatovávat, ale jsem vděčná, že jsem to mohla zažít. A jak řekl Noel, že o tom budu moci vyprávět. 

Vypůjčím si citát od Winstona Churchilla: “Úspěch je schopnost pokračovat od neúspěchu k neúspěchu bez ztráty nadšení.” A já se těším na další dobrodružství, která mi život přinese. 

Mějte báječné léto a spoustu nadšení k tomu! 

Klára